Historie města Rtyně v Podkrkonoší
Město Rtyně v Podkrkonoší se nachází ve rtyňsko-svatoňovické kotlině. Ze severu je obklopeno hřebenem Jestřebích hor. Kotlina se na severozápadě zvedá do překrásného panoramatu nejvyšších českých hor – Krkonoš. První písemná zpráva o Rtyni v Podkrkonoší se datuje rokem 1367, kdy již patřila k největším vesnicím v okolí. Současný název nese od roku 1931. Městem byla prohlášena v roce 1978. Městský znak a prapor jí byl udělen v roce 1995.
Nález černého uhlí koncem 16. století postupně měnil charakter obce i způsob obživy obyvatel. Čtyři sta let hornictví dnes připomíná už jen stálá hornická expozice v městském muzeu. Selské povstání v roce 1775, vedené rtyňským rychtářem Antonínem Nývltem Rychetským, připomíná socha Rebela a expozice v muzeu. Dominantu města tvoří starobylá dřevěná zvonice z roku 1592 a kostel svatého Jana Křtitele. Významnou kulturní památkou je socha krále Davida z dílny Matyáše Bernarda Brauna. Svým položením je přirozeným východiskem k návštěvě nedalekých Krkonoš, blízkých Ratibořic i snadno dostupných Adršpašsko-teplických skal. Mezi další turisticky zajímavé lokality patří vodní nádrž Rozkoš, Hronov – rodiště spisovatele Aloise Jiráska, Malé Svatoňovice – Muzeum bratří Čapků, Safari Dvůr Králové nad Labem, Pevnost Josefov a další.
zajímavosti Z historie města
Osada Rtyně byla založena na konci 13. století za vlády krále Václava II., jako poddanská obec hradu Vizmburk, na místě, kudy procházela obchodní stezka „trhovka“. Majitel hradu, královský podkomoří Tas z rodu Zlatého třmene, dal prvním osadníkům jistou výměru půdy k dědičnému užívání za roční plat a povinnost založit osadu. První písemná zpráva se datuje rokem 1358, kdy již ves patřila k největším v okolí. Původ jména Rtyně se zatím nepodařilo uspokojivě vyložit. Protože obcí s názvem Rtyně je více, byl výnosem ministerstva vnitra upraven roku 1931 název obce na Rtyně v Podkrkonoší. Původní charakter obživy, zemědělství a drobná textilní výroba, se nálezem černého uhlí roku 1590 postupně měnil a měnilo se také složení obyvatel a velikost obce.
Rtyňským rchtářům byly udělovány od vzniku obce majitelem panství výsadní listiny potvrzující jejich povinnosti a práva. Za husitských válek byla Rtyně vypálena Slezany a při požáru rychty shořely všechny doklady včetně výsadní listiny. Roku 1456 přechází panství do majetku zemského správce Jiřího z Poděbrad a rychtář Jan Vanina se obrací na nového majitele s prosbou o potvrzení dřívějších výsad. Jiří z Poděbrad mu vyhověl a listina byla na rychtě pečlivě opatrována jako doklad o výsadách rychtářů.
Když roku 1795 Náchodské panství kupuje vévoda Petr Kuronský, potvrzuje výsady rychtářů, udělené Jiřím z Poděbrad. Obsah německy psané listiny zůstal stejný, na listině jsou však erby rodů Kuronských a Zaháňských, dole pak pečetě a podpisy Petra Birona vévody Kuronského a Zaháňského a jeho dcery Kateřiny Benigny Vilemíny vévodkyně Zaháňské (kopie je vystavena v muzeu).
Roku 1978 dosáhl počet obyvatel Rtyně 3500 obyvatel a obec splnila také další podmínky pro povýšení na město. Dne 21. 6. 1978 byla Rtyně jmenována městem. O znak a prapor usilovalo město už od svého jmenování, ale teprve 5. 3. 1996 udělil Parlament České republiky městu Rtyně v Podkrkonoší znak a prapor. Autorem návrhu je pan Václav Jirásek.
Rtyňská rychta má v historii obce nezastupitelné místo. Na místě dnešní zděné rychty stála až do roku 1747 rychta dřevěná. Pobýval zde rychtář Jan Jiří Nývlt, otec Antonína Nývlta, pozdějšího vůdce selského povstání. Druhého listopadu 1747 zde vypukl ničivý požár, při kterém lehly popelem všechny budovy rychty. Rychtář Jan Nývlt zachraňoval důležité listiny, které sice zachránil, ale utrpěl tak rozsáhlé popáleniny, že krátce nato zemřel. Jako upomínku na tragickou smrt svého otce, nechal jeho syn Antonín roku 1750 vymalovat na plech obraz této události. Obraz byl přibit nad domovní dveře nové rychty. K tomuto obrazu se vázala pověst, která říkala, že dokud bude tento obraz viset na rychtě, budou zde Nývltové hospodařit. Theodor Nývlt dal roku 1897 obraz při opravě dveří sundat a už jej nevrátil. Skutečně pak byl posledním Nývltem, který na rychtě hospodařil. Významnou postavou na zdejší rychtě se stal roku 1750 Antonín Nývlt, pozdější vůdce selského povstání roku 1775. Průběh povstání a život na rychtě za časů Antonína Nývlta popsal ve svém románu „Skaláci“ Alois Jirásek. V muzeu je dnes vystaveno originální rychtářské právo zvané také „ferule“. Používalo se také pro svolávání konšelů na rychtu a to tak, že si ji konšelé předávali mezi sebou a zvali se na zasedání na rychtu.
