Rtyňští slavní rodáci
NÝVLT David Antonín (1696-1772)
David Antonín Nývlt pocházel ze svobodnického rodu. Roku 1713 se stal zámeckým hospodářským písařem v Náchodě, ve třicátých letech byl jmenován zámeckým důchodním a v roce 1761 správcem náchodského panství. V roce 1736 vydal tiskem česky v Praze a německy v Kladsku knihu „Prospěšný potok vod na nejvyšších pahrbcích panství Jeho Milosti knížecího náchodského vprostřed polí svatoňovských, všem potřebným a chudým hledajícím vod mariánské pomoci hojně prýštící, v prospěšnosti jednoho každého zde vyhledávajícího“ (něm. Heilsamer Brunn-Quall der Marianischea Andacht), která je popisem poutního místa s léčivým zázračným pramenem ve Svatoňovicích.
V letech 1738–1739 sepsal rozsáhlý urbář Urbar-Buch der fuerstlichen Piccolominischen Herrschaft Nachod, pozemkové knihy s rozpisem robotních povinností poddaných, platů a dávek. Zachytil v něm původ a historii piccolominského rodu, zejména náchodského dominia do roku 1731. Je mu připisováno i autorství dnes nezvěstného rukopisu Náchodské starožitnosti (starobylosti) a je považován za prvního historika Náchodska. Roku 1768 štědře přispěl na obnovu kostela sv. Jana Křtitele ve Rtyni.
NÝVLT Antonín „Rychetský“ (1721-1782)
Antonín Nývlt byl rtyňským rychtářem. Pocházel ze svobodnického rodu, stejně jako jeho strýc David Antonín Nývlt, v té době vlivný panský úředník náchodského panství. Za selských bouří roku 1775 stál v čele selského guberna, které se scházelo na rtyňské rychtě. Za to si vysloužil přezdívku „Podivín“. Panským úředníkům nešlo na rozum, že když jako svobodník „Sám svobodu měl, za svobodu jiných v nebezpečí šel.“ Dodnes to hlásá pamětní deska z roku 1898, zhotovená u příležitosti 50. výročí zrušení roboty, umístěná na čelní straně budovy rychty. Jeho předkové přišli do Čech z Holandska. Rod Nývltů sídlil na zdejší rychtě po dvanáct generací.
BALATKA Jan (1896-1942)
Jan Balatka se narodil 30. října 1896 v Šonově u Broumova. Po vyhlášení války narukoval do rakousko-uherské armády. Po zajetí 19. 6. 1917 v Rumunsku se přihlásil 1. listopadu 1917 v Žitomíru do čsl. legií k 1. záložnímu pluku. V roce 1918 by odeslán do Francie, kde vstoupil 3. dubna 1918 do 22. pěšího pluku. Do vlasti se vrátil na konci roku 1919. Později pracoval jako poštovní montér.
Jan Balatka se v době nacistické okupace zapojil do odboje v rámci skupiny S 21 B. Nešťastnou se pro něho stala událost z 11. dubna 1942. Jan Balatka právě poslouchal pravidelné zahraniční zprávy, které vysílal po telefonu svým spoluzaměstnancům na poštu. Měli v tom již praxi, ale přesto tehdy došlo k omylu s tragickými následky, protože při střídání zaměstnanců byla Balatkova telefonní linka nedopatřením propojena s telefonem úpického Němce Wilhelma Stehra. Ten nemlčel a celou záležitost ohlásil místnímu vedení NSDAP v Úpici. Spoluzaměstnanci Balatku ihned informovali, co se stalo, a ten proto okamžitě zajel na kole za vlivným nacistou Hansem Högem požádat ho, aby záležitost nějak urovnal. Ten mu však nevyhověl a naopak pohrozil, že celou věc oznámí gestapu. Po těchto slovech Balatka zpanikařil a rozhodl se, že uteče z domova. Nejprve šel přes les Krákorku do hostince „U Devíti křížů“, ale už odpoledne za ním dorazila zpráva, že ho doma hledalo četnictvo. Odešel tedy do Stolína ke svému příteli a později zeťovi Josefu Semerákovi, kde přečkal první noc. Pak se skrýval u různých lidí v Červeném Kostelci a posléze přebýval v lese nedaleko Úpice, kde se mu nejčastějším útočištěm stala chaloupka zvaná „Barchovna“. Když asi za sedm týdnů, již po atentátu na Heydricha, konali Němci další obvyklé prohlídky, při kterých pátrali po nehlášených osobách, byla jeho skrýš objevena. Situace byla vyhnána do krajnosti: Balatkova žena a dcera byly uvězněny na gestapu v Hradci Králové (později byly zase propuštěny), na Balatkovo dopadení byla vypsána odměna 20 000 K a naopak za jeho přechovávání stanoven dle stanného práva trest smrti pro celou rodinu. Jan Balatka se tehdy vrátil zpět do Červeného Kostelce, kde ho ukryl inspektor městské policie Eduard Seidl. Dlouho tu však zůstat nemohl, a tak se ředitel červenokostelecké Akciové továrny Jaromír Tikva dohodl s komisařem náchodského Vládního policejního úřadu dr. Josefem Stelzerem, že jej nechají „zmizet“ pod cizím jménem jako dělníka někde v Říši. Stelzer poté domluvil s vedoucím úřadu práce Jaroslavem Nohou, že jej zařadí do hromadného transportu, který Balatka úmyslně zmešká a pojede pak dodatečně. Tikva proto nechal Balatku tajně vyfotografovat, opatřil mu křestní a domovský list a kancelářský pomocník Josef Kopecký mu vystavil občanskou legitimaci, kde mu bylo posléze pomocí zmizíku změněno jméno Balatka na „Padafka“. Balatka však čekání na další transport nevydržel, nervově se zhroutil a 15. června 1942 se v lese Krákorka u Červeného Kostelce oběsil.
KOLETA Karel (1887-1948) a KOLETA Čeněk (1876-1967)
Karel Koleta byl lidový hudební skladatel a vynikající hudebník. Měl zde hudební nakladatelství a obchod s hudebními nástroji. Čeněk Koleta byl zasloužilým kapelníkem velkého rtyňského dechového orchestru a Koletovy hornické hudby. Oba byli ve své době nositeli dávné hudební tradice místních obyvatel, která přetrvává do dnešní doby pořádáním pravidelných monstrkoncertů velkých dechových orchestrů.
KLIKAR Josef (1907-1942)
Josef Klikar se narodil 3. října 1907 ve Rtyni v Podkrkonoší v rodině dělníka Eduarda Klikara a jeho ženy Anny. V roce 1912 nabyli jeho rodiče menšího pozemku na Bohdašíně, kde o dva roky později postavili dům nesoucí čp. 51. Josef po ukončení obecné školy odešel do učení a posléze byl díky svým manuálním schopnostem přijat Strojírnou a obchodem s hospodářskými stroji Šrejber-Kulda ve Rtyni, kde pracoval jako zámečník. V době okupace se jako vlastenec taktéž zapojil do odbojového hnutí. Od 28. června 1942 ukrýval náhradní vysílačku radisty Jiřího Potůčka, kterou mu z bohdašínské školy poslal učitel Ladislav Satran, když obci hrozila ze strany bezpečnostních složek prohlídka. V době, kdy gestapo pátralo po parašutistovi, byl 30. června zatčen. Současně byla v jeho domě provedena domovní prohlídka, avšak bezvýsledně. Protože při výslechu nic neprozradil, byl pro nedostatek důkazů časně ráno 1. července 1942 propuštěn. Ihned po návratu domů zničil vysílačku, kterou Němci tak usilovně hledali, a její zbytky zakopal v lese nedaleko stavení. Později se však podařilo zjistit, že u něho byla vysílačka schována, a tak byl zajištěn znovu. Tentokrát ze strachu o svou rodinu místo, kam zbytky vysílačky ukryl, nacistům ukázal. Jeho další cesta vedla do gestapácké úřadovny v Hradci Králové a odtud už jen na Zámeček u Pardubic, kde byl spolu s dalšími spolupracovníky radisty Potůčka 9. července 1942 popraven. Vdově po statečném vlastenci Marii bylo stavení protektorátními úřady v roce 1943 zkonfiskováno a – podobně jako dům Burdychových byl dán do užívání Němce Anně Ludwig – předáno sudetskému Němci Hillerovi. Do rukou právoplatných majitelů se v obou případech vrátilo až po obnovení samostatného československého státu.
KULDA Antonín (1921-2010)
Akademický sochař Antonín Kulda se narodil 22. 9. 1921 ve Rtyni v Podkrkonoší, ale většinu dětství prožil v Červeném Kostelci. Jeho otec sloužil tři roky u jezdectva a tehdy se malý Antonín zamiloval do jezdectví. V roce 1940 odešel studovat do Zlína na tamní uměleckou školu, neboť vysoké školy byly zavřené. Zde měl na něho největší vliv prof. Vincenc Makovský. Mimo studium chodil pracovat do továrny do Baťových závodů. V roce 1942 byl nuceně nasazen na práce do Říše, kde do konce války pracoval ve Wroclavi v továrně na galvanické pokovování. Až po návratu do vlasti se mu podařilo pokračovat ve studiu a již v roce 1945 byl přijat na Akademii výtvarných umění. Zde byl jeho největším učitelem Otakar Španiel, s nímž se specializoval na portrét a medailérství. Když na počátku padesátých let A. Kulda dostudoval, ocitl se bez práce. Začal tedy spolupracovat s akad. sochařem Ladislavem Kofránkem a ve výtvarné činnosti pokračuje Antonín Kulda dodnes.
Díla akademického sochaře Antonína Kuldy se nacházejí v Národní galerii na Zbraslavi, v Rudolfinu a na mnoha místech nejen v Praze, ale na dalších místech České republiky. Vytvořil Rusalku pro památník A. Dvořáka ve Vysoké u Příbrami, Anežku Českou pro kapli hospicu v Červeném Kostelci, sluneční hodiny pro Holešov či bustu A. Dvořáka pro Zlonice. Busty slavných osobností jsou vedle soch a dvou set medailí další významnou částí umělcovy tvorby. Kromě toho vytvořil více než třicet medailí se svým oblíbeným koňským motivem. Zemřel roku 2010.
PROUZA Josef (1921-2006)
Grafik a malíř Josef Prouza se narodil ve Rtyni v Podkrkonoší v roce 1921 v domku na Náměrkách, kde měl v dospělosti v podkroví svůj ateliér. V Náchodě vystudoval střední Obchodní školu. Za války byl totálně nasazen do dolů. V následujících letech pracoval na ředitelství Dřevařských závodů v Trutnově jako technik a grafik. S malováním začal jako samouk, později byl žákem akad. malíře Rudolfa Klimoviče, Jindřicha Mahelky a Jaroslava Keisera. Vedle olejomaleb, temper a pastelů vyzkoušel tuší lavírované kresby, jejichž úsporné kompozice ho přivedly k technice suché jehly a dřevorytu. Mistrovství své umělecké tvorby dosáhl v dřevořezech. K nejvýznamnějším dílům z 60. a 70. let minulého století patří cykly Z rodného kraje, Z domova, Vysočina, série Hornická krajina, Mosty a Z Náchodska. Navrhl výtvarná řešení interiérů základní školy a smuteční obřadní síně ve Rtyni. Z pozdějších let vyniká jeho tvorba v oblasti užité grafiky.
SCHREIBER Vilém (1882-1964)
Vilém Schreiber se narodil 21. ledna 1882 ve Rtyni v Podkrkonoší. Jeho otec Vilém byl chalupník, truhlář a obchodník s plátnem působící ve Rtyni v Podkrkonoší. Jeho matka Marie, rozená Kaněrová, pocházela z Bohdašína. Vilém studoval v letech 1896 – 1898 na nižším německém gymnáziu v Broumově. Odtud pokračoval ve studiích v Praze, kde se věnoval studiu na Československé obchodní akademii. Zde si prohloubil zájem o historii. Poté, co úspěšně dokončil studia, obdržel cestovní stipendium a rozjel se poznávat německá města. Po návratu působil jako účetní a později jako pokladník u firmy Eduard Fanta v Žatci.
V roce 1903 musel nastoupit povinnou jednoroční vojenskou službu, kterou prodělal u vozatajské divize č. 8 v Praze. Příkladná služba vedla k jeho jmenování poručíkem v záloze. Po vojně zastával místo účetního v Městské spořitelně v Červeném Kostelci. Roku 1906 se také angažoval při jednáních ohledně stavby kulturního domu v Červeném Kostelci. Posléze získal místo účetního v Úpici, kde byla nově zřízena městská spořitelna. V této profesi zůstal až do důchodového věku, kterého dosáhl roku 1937.
Roku 1908 byl jmenován kustodem archivních a muzejních sbírek města Úpice, které byly založeny Antonínem Čapkem. Správcem městského archivu a muzea byl do roku 1958. K jeho literárním počinům patří „Průvodce po Červeném Kostelci, Úpici a okolí“ z roku 1923 nebo „Sborník soudního okresu úpického“ z roku 1929. Od roku 1921 přijal ještě funkci městského kronikáře. Několik let rovněž předsedal spolku divadelních ochotníků Aloise Jiráska v Úpici, kde založil a spravoval divadelní knihovnu. Vilém Schreiber zemřel ve věku osmdesáti dvou let dne 15. ledna 1964 v Úpici.
UNGER František (1882-1958)
František Unger pocházel ze Rtyně v Podkrkonoší, kde se narodil 4. srpna 1882. Absolvoval měšťanskou školu v Úpici, ale v dalším studiu pro neuspokojivou rodinnou situaci nepokračoval. Začal se živit jako tkadlec. Po večerech se však zajímal o poezii a už v roce 1903 vydal první sbírku básní pod názvem „Raněná duše“. Posléze následovaly další dvě. Práci tklace vyměnil za podomního obchodníka a odstěhoval se do Prahy. V hlavním městě přispíval do tehdejších literárních časopisů. Ve dvacátých a třicátých letech vydal řadu výborů svých básní a svou jedinou hru „Druhý život“. Posledním výborem jeho básní byla sbírka „Pravda vítězí“ vydaná roku 1946. Po nástupu komunismu již publikovat nemohl. František Unger zemřel 3. června 1958.
